S přípravou, s prodlevou, ale o to víc od srdce vám, příznivcům
koní a hlavně těch chladnokrevných, odkrývám svůj dobrý pocit z právě
uplynulého ročního období, časového intervalu s omezenou kapacitou pro
skutečnosti a události.
Ale vlastně je to ohlédnutí za uplynulou „pětiletkou“
v chladnokrevném chovu, tak, jak jí vnímám já od doby, kdy jsem poprvé
(v roce 2007) napsala novoroční zpověď. Opravdu jsem se na ni tentokrát
připravovala, odmítala jsem v duchu své oblíbené ironizování a
přijímala v duchu současné všeobecné „egoizování“, jakože jsme
každý velký borec v tom, v čem si myslíme.
A! to je právě ono, co mne za pět let potkalo, že jsem se vrátila na
primární úroveň a opět žasnu nad věcmi, které mi každý den begánci
(fujtajxl slovo) podstrojují.
Za pět let překotného vývoje v oboru jsem ráda, že platí nadšení
řady mladých lidí (tohle jsem si vykradla z minulé zpovědi), kteří mají
chuť pro chladnokrevníky bez ohnutých hřbetů něco udělat. Že opravdu
chladnokrevníci mají své image a své miláčky a dnes už je mi jedno, že
nikdo v této zemi ještě stále nepostrádá školu pro vzdělaného
chovatele chladnokrevníků.
Děkuji za ty mladé „zvědavce“, kteří téměř s nasazením života
před Herodesem Josefem přijeli ke mně coby mí žáci na spousty moudrých
vět a praktik do kurzů a hlavně skláním před polovinou z nich –
ženami a dívkami, že byly cílevědomé, rozhodné a odhodlané. Výsledkem
toho je, že se nám „pumpuje“ do chovu řada s láskou vycvičených a
odchovaných koní.
Jéžišmarjá, a co teprve mí milí junioři a jejich paní ředitelka
z domova, no tak ti vůbec vytrvali a vygenerovali mezi sebou skupinku
budoucích specialistů s koňským potahem – jinak už o živnostnících
v lese ani nemluvím, kočí patří minulému století. A můžu dětem na
kolbišti stavět branky na ovladatelnost na úrovni olympiády, stejně to
zcela chladnokrevně „daj“. Protože chladnokrevníci jsou otevíranými
dveřmi k sociálni rehabilitaci zmatených opuštěných kluků a holek,
protože jak jsem zjistila – chladnokrevníci mají Duši.
A ta Duše je čím dál víc žádaná u lidí, kteří ji hledají
únikem z betonu a přeoráváním pole a pak jsou najednou na konci sezony
opálení od slunce za gajrami nebo kopačkou na brambory.
Pak se také ohlížím na jednu památnou větu a vděk za ni patří panu
doktoru Jarkovi, který (stručně) řekl, že se musíme podívat, jak to
s chladnokrevníky dělají v cizině a od té doby jsem s týmem lidí,
které mám ráda, rajtovali po západní cizině a západní cizina rajtovala
zase v Česku. Někdy s koňmi, někdy bez koní, ale utvrdilo mne to a mně
milé lidi, že to „tu“ děláme s chladnokrevníky docela dóst dobře.
Jak manuálně, tak intelektuálně. Takže už si nepřipadám v evropské
společnosti jako popelka a vážím si profesní kolegiality v Bretani jako ve
Skotsku jako v Ardenách. Protože středoevropští megahorse s cejchem SV na
pravém stehni přesvědčili, že Rumunsko není Česko.
Děkuji malému šikovnému sdružení lidí, produktivnímu Centru, za
vizionářství v chovu a hledání stezek pro nachované množství
ušlechtilých beganů bez cíle, aby stezky vedly k široké cestě s cílem.
Milánkové, těším se na vás všechny v další pětiletce! Kdo vlastníte
své GZ, i na ty, které vlastní vaši břichatí GZ :-).
P.S.: GZ – genetické zdroje.
-
- JiS_zpoved.JPG
