Luční běžci

Už v zimě jsem si řekl,
že tento rok budu poprvé absolvovat všechny středočeské soutěže
chladnokrevných koní, sbírat body a poháry za umístění a dá-li Pán
Bůh, tak se probojuji až na mistrovství ČR.

Druhou květnovou sobotu jsem tedy vyrazil na první kolo kvalifikace. Již
z předchozích ročníků jsem věděl, že nejmenovaná trať bude na louce a
nebude snadná – jednou jsem byl poslední a jednou diskvalifikován.
Utěšoval jsem se ale, že tehdy jsem byl úplný soutěžní začátečník,
navíc s mladými koňmi a protože od mé poslední účasti uběhly již dva
roky, těšil jsem se.

Z mých dvou klisen jsem vzal tu starší, šestiletou, protože z vícero
důvodů začala v lese pracovat až letos, je tedy zatím v tahu víc
chodivá a to mi na louku přišlo vhodnější.

Organizátor opět nezklamal, trať byla krásně vyzdobená květinami,
přibyly nové překážky s několika variantami průjezdu, bylo zajištěno
občerstvení, moderátor a dokonce i hezké počasí a tak jsem nelitoval.

Trochu jsem znejistěl, když jsem se vylosoval jako první startující –
přeci jenom bych byl radši za možnost vidět někoho jet přede mnou a
vyvarovat se jeho chyb. Ale co, řekl jsem si, sranda musí být i kdyby ne
oves nebylo a tak jsme po slavnostním nástupu s kobylkou vyrazili na start.
Mimochodem, byla to jediná klisna, stejně jako předloni a to se hřebečkům
mooc líbilo…

Až na startu jsem si ale uvědomil, že nemám bič! ,,Tohle hloupé
pravidlo by měli zrušit! Copak někdy někdo viděl specialistu na lesní
těžbu koněm pracovat s bičem?“, říkal jsem si v duchu, mezitím co
jsem utíkal k ostatním účastníkům bič si půjčit. Naštěstí mi ho
někdo ochotně půjčil a tak jsem upaloval zpátky na start, kde mi někdo
stejně ochotně kobylku podržel. Všichni víme, že pravidlo s bičem je
nesmysl a tak si v nouzi pomáháme – to je dobře, říkal jsem si.

Zvonec zazněl a my vyrazili. Nebudu detailně rozepisovat průběh naší
exhibice, ale konečně jsem se letos na trati neztratil a klisna šla tak
předpisově a v klidu, že i moderátor upozorňoval diváky, jak
spolupracuje i na tiché povely! Ano, zbrzdilo nás (mě) připřahání druhé
klády, také vystoupnutí z postraňků, i shozená tyčka při strkání
klády do ,,L“, ale po projetí cílem jsem své parťačce uznale zašeptal,
že i kdybychom pohár nezískali, ona to u mě vyhrála na celé čáře! Jen
si tiše odfrkla a pomyslela si, že zítra v lese zase na rychlosti přidá
 To už jsme ale se skvělým pocitem a za uznalého pokyvování diváků
opouštěli kolbiště a šli popásat na sousední louku.

Zrakem jsem se ale na trať ještě několikrát vrátil a to nejenom když
jí projížděli kolegové, jejichž práce a umění ovladatelnosti koně si
opravdu vážím, ale bohužel hlavně tehdy, když z ní byl slyšet křik,
hněv, nadávky, padající překážky a bylo vidět jinak nádherné a silné
koně, teď ale pádící a vystresované od svých vodičů, ,,lučních
běžců“, kteří v touze po vítězství ukazovali divákům i jiný
způsob ovladatelnosti, než jaký je při souhře a partnerství. A mě
najednou bylo smutno.

Disciplína ovladatelnost skončila a my po vyhlášení výsledků šli
odstrojovat. Sice bez poháru, ale zároveň ne poslední a ne
diskvalifikovaní, navíc s uznáním i od některých kolegů soutěžících
a to pro mne byla ta největší odměna!

J.Dráb