Kdo lže, ten krade a k senátu se hrabe… Tento jemně modifikovaný
názor na lidskou poctivost a pravdomluvnost mě napadl, když jsem zjistil, jak
smutně končí mnohokrát opěvovaný projekt Návrat koní na Šumavu,
respektive podíl bývalých ředitelů šumavského parku Žlábka a Mánka a
ředitele píseckého hřebčince Kratochvíleho na jeho osudu. A když jsem
slyšel, že dva posledně jmenovaní se chtějí stát senátory za
Strakonicko.…
Těmto třem „znalcům“ se totiž podařilo téměř zlikvidovat
nepochybně velice nadějný projekt, který měl na Šumavu, tedy do
optimálního prostředí, vrátit chladnokrevné koně jako ideální
prostředek přibližování vytěženého dřeva v obtížných podmínkách a
současně zvýšit atraktivnost parku pro návštěvníky. Jenže tuto vizi
mělo zřejmě jen několik odborníků z Centra rozvoje chovu slezského
norika – autorů jmenovaného projektu, nikoli však uvedená trojice.
Mediálně si vedení parku (respektive Mánek) mnohokrát tahal triko, jak
vynikající pro šetrnou práci v šumavských lesích koně budou. Svým
rozhodováním a „činností“ ale podstatně přispěl k tomu, že
v současnosti je projekt prakticky mrtvý. Od jeho začátku blábolil
o výborných výsledcích experimentu, ačkoli minimálně od loňského
května věděl, že pár valachů Kent a Kvint je pro práci na Šumavě
naprosto nevhodný. V té době se totiž jeden z autorů projektu od postupu
oné trojice veřejně distancoval. Mánek si ale drze dělal reklamu ještě
letos, v době, kdy už byl z vedení parku odvolán. No, budoucí senátor,
jako když vyšije!
Další těžká senátní váha – Kratochvíle (v minulosti poslanec za
ČSSD) – jakoby netušil, jak neblahý je jeho podíl na experimentu, si
letos v červnu v časopisu Jezdectví dělat PR za svoje zásluhy na
systematické podpoře chladnokrevníků a na přínosném školení jejich
kočí v píseckém hřebčinci. To ovšem praktikům došla trpělivost.
A tak dali v časopisu vědět, jak to s experimentem bylo doopravdy.
Z jejich reakce a z webových stránek Centra slezského norika
jednoznačně vyplývá, že se projektu jakýmsi, pro mne záhadným, způsobem
zmocnila vzpomenutá trojice a pracovala s ním diletantsky.
Nepravdami začal ve sdělovacích prostředcích oslňovat Mánek.
Nesčetněkrát prohlásil, že park tažné koně v minulosti vlastnil,
ačkoli od počátků NPŠ pracovali na Šumavě výhradně koně
živnostníků. To si dokážu vysvětlit jen tak, že zvířata chtěl za
přemrštěnou cenu účelově koupit ze Státního hřebčince v Písku, kde
řediteluje Kratochvíle. Tento „byznys“ probíhal pod nelevným
„patronátem“ dřívějšího ředitele NPŠ Žlábka, který už před
léty proslul těžko pochopitelným nasazením drahých vrtulníků na
přepravu vytěženého dřeva. (Přeprava byla dražší než suma za něj
utržená). Byl tak jedním z viníků, kteří tehdy přispěli k vytlačení
desítek živnostníků a jejich koní ze šumavských svahů. To tedy jeho
údajnou lásku a snad i znalost koní opravdu nepotvrdilo.
A jaká byla realita? Dva ze čtveřice parkem z hřebčince koupených
valachů nebyli (podle pana Drába, jednoho z kočí) pro práci v lese
dostatečně vycvičení a (ne)poslouchali tak, že bylo třeba je připřahat
ke kládě ve dvou lidech. Jeden valach z dalšího páru (Kent a Kvint) se
v lese dokonce plašil a utekl s kládami i vozem a potloukl se. Druhý zase
shodil kočího, který si měl ověřit jeho dobrou výchovu a vlastnosti a
skončilo to nemocenskou. Když však garanti studie z centra rozvoje chovu
chtěli zvířata přecvičit, respektive převychovat, Žlábek a Kratochvíle
to odmítli s tím, že to udělají odborníci z hřebčince. Tak se stalo,
že se tento pár letos na soutěži v Budějovicích splašil a zranil přitom
dva lidi. Ukázalo se, že oba koně byli jako mladí hřebci v roce
2011 vyřazeni z dalšího chovu a vykastrováni, protože jsou, zřejmě po
svém otci, takzvaně jankovití. Jako takoví jsou ovšem pro přibližování
a zejména pro zamýšlené projížďky s turisty zcela nevhodní. Přesto je
pro tuto práci Mánek koupil, respektive Kratochvíle prodal, a to každého po
75 tisících. Od chovatelů byli ovšem pořízeni o 30 tisíc levněji. No
co, daňoví poplatníci to přece unesou.
Absurdní tečkou je, že za vyreklamované jankovité koně park od
hřebčince dostal (za stejnou cenu) tříleté mladíky, kteří jsou pro
přibližování dřeva v tomto věku zcela nezralí, respektive
nepoužitelní.
Nejsmutnější ovšem je, že někteří autoři projektu jsou
přesvědčeni, že není možné, že by vzpomínaní „tři znalci“ byli
tak neschopnými manažery a odbornými diletanty. Domnívají se, že
o skutečné využívání koní v lese jim vlastně nešlo. Chtěli si jen
udělat reklamu. Ve skutečnosti prý preferují využívání těžké techniky
v lesním hospodářství. Ta sice, zvláště na Šumavě, často doslova
devastuje přírodu, ale pro lesnickou lobby je její využívání
vynikajícím byznysem.
Co ale s bohulibým projektem dál? … Stačí nahlédnout do studie.
Dozvíte se, že prvotní podmínkou jeho realizace je nutnost, zajistit pro
koně dlouhodobější práci (ani to se Mánkovi nepodařilo). Přitom by ale
stačilo, aby v NPŠ začali důsledně uplatňovat systém LESIS. Ten tam pro
evidenci lesního hospodaření a zadávání veřejných zakázek platí.
Obsahuje takzvané rámcové smlouvy, které by mohly zajišťovat práci až na
dva roky dopředu. Současně ovšem musí na Šumavu přijít skuteční
odborníci, kteří budou vědět, co česká plemena chladnokrevných koní
opravdu vyžadují. To se ale evidentně bez vydatné podpory ministerstev
zemědělství a životního prostředí už nemůže podařit.
Pozorovat společnou práci kočího s koněm, jsem měl příležitost od
mládí. Letos jsem při sestupu ze Svarohu na Železnorudsku pár koní
s kočím viděl přibližovat kmeny v mladém porostu. A věřte, byl to
i pro mne koncert pro oči. To je jeden z důvodů, proč na závěr blogu
nabízím k přečtení alespoň zkrácená závěrečná slova kočího Drába
z časopisu Jezdectví:
„Po ročním působení v NPŠ jsem přesvědčen, že s národními
plemeny chladnokrevných koní a vzdělanými specialisty se dá na Šumavě
pracovat eticky, na úrovni, pro potěchu návštěvníků a také ziskově….
Věřím, že se šumavský projekt stane modelem pro celou ČR a později
i Evropu.
Autor: Václav Bouda, BlogRespekt